Z dějin babické farnosti:
V Babicích na návsi stávala od dávných dob dřevěná zvonice. Poněvadž byla značně sešlá, pomýšlelo se na její opravu, respektive postavení nové. 27. prosince 1895 se konala ustavující schůze Spolku pro postavení kaple v Babicích. 16. července 1898 se započalo se stavbou kaple sv. Cyrila a Metoděje, která se stala kaplí jubilejní (při příležitosti 50 let vlády císaře Františka Josefa I.). Roku 1899 byla stavba dokončena a zahájila se vnitřní výzdoba. Sochy sv. Cyrila a Metoděje zhotovil babický rodák p. Lahola. Vybavení kaple bylo pořízeno z darů občanů. Kaple byla posvěcena roku 1900; mše sv. se v ní sloužily jen několikrát do roka, protože Babice tehdy patřily do spytihněvské farnosti. Roku 1904 zde sloužil druhou mši svatou novokněz P Albert M. Josef Škrabal OP. Při této příležitosti dala rodina Škrabalova vlastním nákladem postavit kříž před kaplí. V dalších letech se mše svaté konávaly častěji. Roku 1909 v Babicích sloužil primiční mši svatou P. Jan Kučera. 12. června 1912 svolil kardinál František Bauer k tomu, aby se v babické kapli sloužilo ročně 12 mší svatých. Po I. světové válce spytihněvský farář P. Antonín Podhradský dovolil, aby se každý druhý týden konaly v Babicích nedělní bohoslužby a podle potřeby i oddavky. Základy pro samostatnou duchovní správu položil svou činností spytihněvský kaplan P. Adolf Jedelský. Jednota sv. Cyrila a Metoděje (založená pro zřízení duchovní správy) dosáhla toho, že v Babicích od 8. listopadu 1925 začal bydlet P. Antonín Kolář – úředně spytihněvský kaplan. Pro faru byl určen dům č. 3 zakoupený od Františky Burešové. Situace v Babicích nebyla ideální. Babický spolek Pokrok dával P. Kolářovi najevo, že je nechtěným knězem. Babice byly duchovně zanedbané, do kostela chodily většinou ženy, dívky a děti. Proběhlo znovuvybavení kostela. U firmy Stadník byl zakoupen betlém. V roce 1926 přibyl Boží hrob, byla pořízena nebo opravena bohoslužebná roucha. 19. září 1926 proběhlo svěcení nově postaveného hřbitova. Koncem roku 1926 už v kapli stála nová křtitelnice. V roce 1928 farníci přestavěli dům určený pro faru. 15. července 1928 sloužil primiční mši svatou zdejší rodák P. ThDr. Pavel Vladimír Škrabal OP. Roku 1930 byla kaple elektrifikována. Po smrti spytihněvského faráře P. Aloise Zlámala vzrůstala snaha o odfaření Babic a Kudlovic. 8. července 1934 slavil první mši svatou za přítomnosti generálního vikáře dr. J. Martinů P. Zdislav Škrabal z Babic. Od 1. července 1937 je v Babicích zřízena samostatná farnost. 7. července 1946 se konala primiční mše svatá novokněze P. Františka Čevely. Roku 1952 se Kudlovice staly součástí babické farnosti, aby se hranice děkanátů kryly s hranicemi okresů. V srpnu roku 1969 byl slavnostně posvěcen nový zvon pro babický farní kostel. Věžní hodiny přibyly v roce 1972. V sedmdesátých letech proběhla pokoncilní liturgická úprava interiéru kostela. U příležitosti jubilejního roku sv. Metoděje 1985 prošel babický kostel důkladnou generální opravou.
(Převzato z materiálu připraveného k primiční mši svaté P. Milana Ryšánka 15. září 1991; mírně upraveno.)
Duchovní správci farnosti:
P. Antonín Kolář: 1925 – 1937 (kaplan a správce), 1937 – 1968 (farář). P. Václav Žákovský: 1943 – 1945 (kaplan).
P. František Urban: 1968 – 1972 (farář).
P. Josef Zimčík: 1972 – 1973 (farář).
P. Milan Borovička: 1973 – 1981 (farář).
P. Jan Čechal: 1979 – 1981 (z Huštěnovic, zastupoval v době nemoci P. Borovičky).
P. František Adamec: 1981 – 1992 (farář).
P. Zdeněk Zlámal: 1992 – 2009 (administrátor excurrendo).
P. Mariusz Sienkowski: 2009 – 2015 (administrátor excurrendo).
P. Bohumil Kundl: 2015 – 2018 (administrátor excurrendo, zastupoval též v r. 2015 v době nemoci P. Zlámala).
P. Jiří Zámečník: červenec – září 2018 (administrátor excurrendo).
P. Tomáš Káňa: 2018 – 2021 (administrátor excurrendo).
P. Stanislav Matyáš: od r. 2021 (administrátor excurrendo). Kněží pocházející z farnosti:
P. Albert Škrabal OP (5. 4. 1879 – 16. 4. 1957): Gymnázium vystudoval v Uherském Hradišti. 25. 9. 1898 přijat do noviciátu v Olomouci. v letech 1900 – 1903 studoval v Grazu. 24. 7. 1904 přijal kněžské svěcení v Grazu. Roku 1905 submagistr noviců, kazatel a zpovědník v Olomouci. V letech 1906 – 1908 submagistr kleriků a noviců, magistr konvršů, hlavní sakristán, knihovník, kazatel a zpovědník v Olomouci. Roku 1909 kazatel a zpovědník v Litoměřicích. 2. 11. 1909 asignován jako kaplan do Prahy. V letech 1910 – 1911 administrátor fary a magistr konvršů v Praze. V letech 1912 – 1913 kaplan a magistr konvršů v Praze. V letech 1914 – 1915 kaplan, magistr konvršů, mimořádný zpovědník dominikánek v Praze. v letech 1917 – 1919 a 1922 kaplan, magistr konvršů, mimořádný zpovědník dominikánek v Praze, zpovědník bohoslovců v semináři, redaktor Růže dominikánské v Praze. Roku 1929 magistr konvršů, redaktor Růže dominikánské, kaplan, zpovědník dominikánek na Černé v Praze. Roku 1932 magistr konvršů, redaktor Růže dominikánské, kaplan, řádný zpovědník voršilek a mimořádný zpovědník dominikánek v Růžencové výrobně v Praze. roku 1937 zvolen podpřevorem, zpovědník v Praze u sv. Jiljí. Roku 1942 v Praze. Roku 1945 ukončil funkci podpřevora, zůstal mu úřad kronikáře pražského konventu. Byl mimořádným zpovědníkem sester dominikánek v Růžencové výrobně. Roku 1946 mimořádný zpovědník dominikánek v Růžencové výrobně a v Asylu, arcibiskupský notář, kronikář v Praze. 16. 4. 1957 zemřel v Litoměřicích, 78 let, 58 let od slibů. (Převzato z nekrologium.op.cz a mírně upraveno.)
P. ThDr. Pavel Škrabal OP (1. 11. 1904 – 16. 2. 1964): V letech 1924 – 1928 studoval v Olomouci, v letech 1928 – 1930 pak v Římě na Angelicu. 8. 7. 1928 přijal v Římě kněžské svěcení, 15. 7. slavil primici v rodných Babicích, roku 1930 promoval na Angeliku v Římě na doktora teologie. V letech 1931-1935 vyučoval exegezi Starého zákona, řečtinu, hebrejštinu, knihovník, kazatel a zpovědník v Olomouci. v letech 1935-1936 studoval na dominikánské Biblické škole v Jeruzalémě, kde byl jeho učitelem mj. M.-J. Lagrange OP. Do Jeruzaléma odjel 2. 10. 1935 z Prahy. 16. 12. 1936 nastoupil jako profesor Písma svatého, biblické archeologie a hebrejštiny v Olomouci. Roku 1942 profesor Písma svatého v Olomouci. 24. 6. 1943 zvolen za převora v Olomouci. 1. 6. 1946 opět zvolen převorem v Olomouci. Byl pro-regentem generálního studia v Olomouci a členem redakční rady Krystalu a Na hlubinu. Roku 1947 regent studia v Olomouci. Roku 1948 vydal překlad Nového zákona. V 50 letech inetrnován. 16. 2. 1964 zemřel v Místku, 60 let, 41 let od slibů. P. Albert Škrabal OP byl jeho strýcem.
(Převzato z nekrologium.op.cz a mírně upraveno.)
P. Zdislav Škrabal (10. 5. 1910 – 7. 10. 2007): Narozen 10. 5. 1910 v Babicích u Uherského Hradiště, vysvěcen 5. 7. 1934 v katedrále sv. Václava v Olomouci. V roce 1934 nastoupil na své první kaplanské místo do Místku, pak se zde stal i farářem. Roku 1950 je zatčen a nespravedlivě odsouzen k patnácti letům vězení. Ve vězení byl v Ostravě a na Mírově, celkem deset let. V roce 1960 byl propuštěn na amnestii, nesmí se však vrátit do duchovní správy. Je zaměstnán v podniku TESKO v Místku. Od roku 1969 je ustanoven administrátorem v Metylovicích. Roku 1973 opět ztrácí státní souhlas k duchovní činnosti za to, že pro kostel v Metylovicích pořídil zvony bez náležitých povolení. V roce 1973 dostává dovolení být jen výpomocným duchovním – nejprve v Otrokovicích, pak u sester Kongregace sv. Kříže v Lukově a naposled ve Frýdku a Starém Městě u Frýdku. Roku 1988 je postižen mozkovou mrtvicí a žije odkázán na pomoc druhých. 7. 10. 2007 v dopoledních hodinách odevzdal svůj život Nejvyššímu Pánu. 12. 10. 2007 se konal pohřeb ve farním kostele v Místku, pak bylo jeho tělo uloženo ke dni vzkříšení na hřbitově v Hodoňovicích. Zemřel jako nejstarší kněz diecéze. P. Albert Škrabal OP byl jeho strýcem, P. Pavel Škrabal OP bratrem.
P. František Čevela (7. 10. 1921 – 17. 3. 2007): Narodil se 7. října 1921 Františkovi a Janě Čevelovým zde v Babicích v č. 108. Tatínek pracoval na dráze, kde v roce 1935 měl těžký úraz, na jehož následky v roce 1936 zemřel. Maminka zůstala na výchovu tří dětí (Františka, Josefa a Marie) sama, nelehkou životní situaci zvládala hlavně díky víře v Boha a modlitbě. Tuto víru předala všem svým dětem. Nejstarší František po ukončení obecné školy v Babicích vystudoval Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži, kde prohloubil svou víru a rozhodl se vydat na cestu kněžského povolání. Studoval na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci, kde byl 5. července 1946 vysvěcen na kněze. Primiční mši svatou sloužil 7. července 1946 v Babicích před kostelem sv. Cyrila a Metoděje. Nejprve působil jako kaplan 3 roky v Litovli. Pak nastoupil jako provizor do farnosti Měrotín za P. Střídu, který byl odsouzen a uvězněn. Toto „provizorium“ trvalo neuvěřitelných 57 let. Domácnost mu vedla jeho maminka až do své smrti v roce 1982. Pak mu pomáhala jeho sestra Marie a řádové sestry. Práci administrátora farnosti, službu Bohu a lidem vykonával s láskou, ochotou a nesmírnou pokorou, byl proto velmi oblíben nejen mezi věřícími… Padesáté výročí svého kněžského vysvěcení oslavil v Babicích 14. července 1996 sloužením slavnostní mše svaté. Aktivní kněžskou službu vykonával až do svých 85 let a v říjnu 2006 odešel na zasloužilý odpočinek do Domova pokojného stáří v Bohuslavicích u Konice, odkud byl 17. března 2007 povolán k věčnému životu. Podle svého přání je pochován v kněžském hrobě na hřbitově v Měrotíně, snad aby byl blíž svým farníkům a kostelu sv. Martina, o který se s láskou staral. Ten, kdo ho znal osobně, jistě potvrdí, že celým svým životem vydával svědectví víry v Boha. (Převzato z materiálů poskytnutých rodinou P. Františka Čevely a mírně upraveno.)
P. Mgr. Milan Ryšánek (nar. 1964)
V podzimní dny roku 1979 jsem ještě společně s dalšími spolužáky, či spíše spolužačkami ze základní školy v Babicích, měl za sebou první týdny na Střední ekonomické škole v Uherském Hradišti. Snad s vyhlídkou, že náplní mého života bude do budoucna například nějaká kancelář. Ovšem s nástupem teenagerského věku jsem začal více uvažovat o hlubším smyslu života, než je jen „vydělávání peněz“. „Pro sebe jsi nás, Bože, stvořil a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě,“ tato slova velikého teologa sv. Augustina by mohla vystihovat i hledání mého místa v životě. Vyšel jsem z křesťanské rodiny a vyhlídkou bylo jednou snad tak dobře fungující založit. Ale onen „nepokoj“ stále nabádal k rozhodnutí jít cestou, kde neminu ten konečný cíl vytyčený Stvořitelem každému člověku. Zasvěcený život v řeholi by byl tehdy pro mne jistě tou správnou volbou, ale neměl jsem žádný kontakt a ani povědomí o fungující řeholní komunitě, jelikož tehdy vládnoucí totalitní režim, alespoň formálně, zakázal jejich působení. S touhou po plnějším odevzdání života Bohu se ale rodila i jiná touha po zprostředkování poznání Boha a jeho dobroty dalším. Jako řeholník bych pravděpodobně čekal na rozhodnutí představených, abych se začal připravovat na kněžskou dráhu; teď jsem musel udělat rozhodnutí sám. Tedy impulz zde byl. Takový prozaický. Když se blížila maturita, tak tehdejší pan farář František Adamec mi položil otázku: „Tak co, podáme přihlášku do semináře?“ Má-li to být skutečně moje cesta, tak ano. Tehdy jsem se ale hlásil i na vysokou školu ekonomickou, i když s ohledem na zamýšlený vstup do kněžského semináře jsem přípravě na tuto školu nevěnoval pozornost. Snad proto, že jsem se hlásil na dvě školy, což v té době nebylo přípustné, snad v tom byly jiné důvody… Tehdy jsem nebyl přijat. Tak mi Fatra v Napajedlech poskytla zaměstnání, kde jsem našel místo v lisovně dopravních pásů. Na nějakou funkci, kde bych uplatnil ekonomickou školu, nebylo tehdy pomyšlení, protože mě čekala základní vojenská služba. Nebyl jsem, jak mi bylo řečeno, z tohoto ohledu perspektivní. A tak jsem se do zeleného taky na dva roky vypravil.
Domažlice. „Upřímnou soustrast. Tam jsem byl taky,“ popřál mi policista, kterému jsem odevzdával na hradišťském oddělení VB občanský průkaz před nástupem na vojnu.
O tamním vojančení by se dala napsat celá kniha. Pro „náboženské přesvědčení“ mě drželi zkrátka. Například na spisovně štábu pluku jsem vydržel tři dny. Do rozhovoru s politrukem pluku, který mě dal jedinou otázku: „Vy chodíte do kostela?“ A odpovědí „ano“ jsem si podepsal převelení z velitelské roty mezi řadové pěšáky. Ale nelituji toho. Tak jako jsem z ekonomky skončil ve výrobě, tak i tady jsem se lépe cítil mezi řadovými vojáky… Se závěrem vojny se znovu vynořila otázka podat si přihlášku do semináře. A bylo tomu tak. Když se ve Fatře na dílně, kam jsem se po vojně vrátil, dozvěděli, že chci odejít na studia, zavládlo tam jisté rozčarování. Tehdy už se mnou počítali na směnového mistra. Ale myslím, že jsme se rozešli v dobrém…
Čtyři roky studia na teologické fakultě a pobyt v semináři v Litoměřicích bylo přede mnou. Taky by se dalo o tomto pobytu víc povídat… „Sametová revoluce“, kterou jsme v litoměřických poměrech jako vysokoškolští studenti „rozdmýchali“ (byla to pro nás samozřejmost přidat se k pražským studentům, nejen ze solidarity, ale viděli jsme příležitost napomoci k pádu režimu, který nám nebyl „kamarádský“), napomohla k návratu do „normálních“ kolejí. Teologická fakulta se z Litoměřic vrátila tam, kam od prvopočátku patřila: do Prahy na Karlovu univerzitu. A taky v Olomouci mohla být znovu obnovena teologická fakulta jako součást tamní univerzity.
Jako seminaristé jsme tím pádem od školního roku 1990 – 1991 byli rozděleni: Praha, Olomouc. V Olomouci jsem dokončil studia a byl vysvěcen na kněze 7. září 1991 současným arcibiskupem pražským Mons. Janem Graubnerem, právě nastupujícím po zesnulém arcibiskupu Mons. ThDr. Františku Vaňákovi, který byl našim světitelem na jáhenství (nižší stupeň kněžského svěcení) v únoru toho roku. A tak jsem byl zase o kousek blíž tomu, v čem jsem viděl smysl života a což vyjadřovalo motto, které jsem nechal vytisknout na upomínkový primiční (primice – první mše svatá sloužená po vysvěcení) obrázek: „Hledejte nejprve Boží království, a (to) všechno ostatní vám bude přidáno“ – citát z Písma sv., slova Pána Ježíše.
Dvouletou kaplanskou službu jsem absolvoval ve farnosti Místek (město Frýdek-Místek má dvě farnosti: Frýdeckou, náležející do Slezska, děkanát třinecký, a Místek, který patří na Moravu, děkanát Místek). Tam jsem se blíže seznámil s babickým rodákem P. Zdislavám Škrabalem. Když jsem do Místku přišel, byl P. Zdislav již asi rok po mozkové příhodě, která ho prakticky upoutala na lůžko. Rád jsem k němu zašel. Jeho houževnatost i v těžké nemoci a postižení mě povzbuzovala, inspirovala. Dokud mohl, stále doma sloužil mši svatou, studoval, psal.
Deset let jsem samostatně jako farář působil v Boršicích u Buchlovic. Skoro rok vedle této farnosti jsem spravoval Polešovice, po smrti P. Ladislava Smrčka. A v posledních letech mé boršické anabáze bylo moje působiště i v Kostelanech nad Moravou, které jsem dostal taky do správy.
Nevím, nakolik moje funkce místoděkana v hradišťském děkanátu měla vliv na mé následné ustanovení ve farnosti Konice. Zde bylo zapotřebí obsadit uvolněné místo faráře i děkana zároveň (děkan – koordinátor služby kněží spravujících několik farností sdružených do děkanátu; je jakousi „spojkou“ mezi biskupem a kněžími daného děkanátu). Neznámé prostředí farnosti i děkanátu – to bylo pro mně poněkud dost… Ale je-li to přání těch, kteří mě tam chtěli a měli pravomoc ustanovit, tak budiž… Z Konice jsem zajížděl taky do farnosti Jesenec zasvěcené sv. Liborovi (svátek 23. července), biskupovi, současníkovi a příteli biskupa sv. Martina (svátek 11. listopadu). Jistě stojí za to navštívit toto poutní místo vzdálené tři kilometry od Konice. Krásný kostel – „perla Moravy“, jak říkají místní, byl vybudován pod dohledem známého stavitele baroka Santiniho. Třetí farnost, která byla „moje“, má název Skřípov u Konice. Obec kdysi v Sudetech, rozlehlá obec, ale po odsunu německých obyvatel čítající málo farníků. Děkanát prodělal za mého působení změnu, a to tak, že se nám pěkně rozrostl (ne mou zásluhou, ale v rámci reorganizace). Sousední děkanát litovelský byl zrušen a část farností přičleněna do konického. Ten teď čítá 23 farností, oprosti původním 16 farnostem.
Po 18 letech jsem byl poslán do Šumic, děkanát Uherský Brod. A tak mám tady dvě farnosti, Šumice a Rudice.
A na závěr snad jen takovou zajímavost. V Místku přede mnou působil P. Škrabal, rodák babický. V Konici mě v kněžské službě předešel P. Jan Gacík, který taky před tím sloužil v Boršicích u Buchlovic, kde jsem ho také navštívil v době svého rozhodování o kněžství. V děkanátu konickém jsme byli spolu s P. Františkem Čevelou, rodákem babickým.
Oba moji rodáci mi byli vzorem věrnosti povolání a vytrvalosti v kněžské službě, kdyby měli „padnout“, tak museli sloužit. Ohromná houževnatost těchto generací kněží je inspirující.
(Text poskytl P. Milan Ryšánek, mírně upraveno.)